Historie stále nabízí nová překvapení. Platí to i o životě a díle Čeňka Habarta, jednoho z nejvýznamnějších českých vlastivědných pracovníků na konci 19. a v první polovině 20. století. A také o účasti jižních a středních Čech na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895.
Je to deset dopisů z roku 1896, které jsem objevil před několika lety v Archivu České akademie věd při přípravě knihy „Dějiny psané národopisem“. Podepsán je na nich Čeněk Habart, významný vlastivědný pracovník už na konci 19. století v oblasti středního Povltaví. Dodnes je známý především jako autor nejrozsáhlejší české vlastivědné monografie „Sedlčansko, Sedlecko a Voticko“. Každá informace o jeho životě a díle je cenná, protože zase tolik toho o něm nevíme. Listovní prameny vztahující se k jeho osobě se téměř nedochovaly. Zapomenuté dopisy představují proto svým způsobem literární a etnografický klenot. Pro někoho možná „ jen“ deset dopisů. Ve skutečnosti, ale tato korespondence mezi Čeňkem Habartem a pražským organizačním centrem Národopisné výstavy českoslovanské (NVČ) vrhá nové světlo na dění ve středním Povltaví na konci 19. století. Přináší nové informace nejen k jeho osobě, ale také o účasti tohoto regionu, v širším pojetí celého území na jih od Prahy, na výstavě, která se stala nejvýznamnější v dějinách českého výstavnictví. Po více než 120 letech nám nalezené dopisy umožňují nahlédnout do interiéru Jihočeského statku, který Habart pro NVČ připravil. Pojďme díky této korespondenci alespoň pomyslně, jaksi virtuálně, tento statek navštívit a pečlivě si jej prohlédnout. Podobně jako to udělali návštěvníci národopisné výstavy z roku 1895.
Čeněk Habart
První skanzen
Než tak učiníme, připomeňme si, že hlavním magnetem Národopisné výstavy českoslovanské se stala výstavní dědina, vlastně první skanzen lidové architektury ve střední Evropě. Stavby zde měly reprezentovat lidové stavitelství z některých národopisných oblastí. Vybrány byly i jižní Čechy. Právě v tomto okamžiku se projevila osobnost Čeňka Habarta, tehdy mladého učitele v Petrovicích u Sedlčan. Zkušenosti s národopisnou činností měl už ze svých studentských let, když na rodném Kovářovsku spolupracoval s pozdějším zakladatelem a dlouholetým redaktorem Českého lidu prof. Čeňkem Zíbrtem a sběratelem lidových písní Čeňkem Holasem. Habart ve spolupráci s doc. Emanuelem Kovářem a architektem Antonínem Makovcem vyhledal vhodný objekt pro výstavní dědinu. Jednalo se o Koutníkův statek z Vilasovy Lhoty na pomezí středních a jižních Čech. Nejprve pod názvem „Blatský statek“, později na zásah Habarta správně pod názvem „Jihočeský statek“ byla kopie této selské usedlosti s doprovodnými hospodářskými objekty postavena na pražském výstavišti. Stál na návsi hned vedle mlýna a byl rozdělen do tří volných stavení. Na obytnou část, dále sýpku a chlévy. Čtvrtá strana směrem k návsi zůstala volná. Samotné obytné stavení bylo rozděleno síní a černou kuchyní na dvě části. Habart také celý statek vybavil předměty, které sesbíral mezi lidmi. Vnitřní zařízení muselo být provedeno do nejmenších podrobností, aby odpovídalo skutečnosti, jak lidé na venkově žili.
Jihočeský statek stál na Národopisné výstavě československé v roce 1895 na návsi vedle mlýna.
Do Prahy byly organizovány speciální vlaky, návštěva výstavy představovala po několik měsíců trvající celonárodní pouť. Co ale návštěvníci viděli v Jihočeském statku? Jak byl vybaven? Čím národopisně reprezentoval území na jih od Prahy? Otázky, která zajímají nejen odborníky, historiky, etnology, muzejníky, kronikáře, ale asi každého, kdo chce vědět něco více o životě našich předků.
Cenný seznam předmětů
Vraťme se proto alespoň obrazně do tiché badatelny archivu. Otevřeme společně ještě jednou papírový karton přetékající jinou korespondencí. A mezi kupou listin je zastrčena hromádka dopisů od Čeňka Habarta. Pomalu, opatrně, až s jakousi posvátnou úctou je bereme do ruky. První je z února 1896, poslední z prosince tohoto roku. Netrpělivě saháme po jednom z dopisů. Je nadepsán „Seznam“. Plný název dokumentu zní „ Seznam věci do domácnosti selského statku „Jihočeského“ (nesprávně zvaného „Blatského“) v Národopisné výstavě Českoslovanské zaslal Čeněk Habart, učitel v Petrovicích u Selčan.“ Víme tedy přesně, že seznam předmětů vypracoval Čeněk Habart pro výstavní výbor a označil zde předměty, které patřily připravovanému Národopisnému muzeu českoslovanskému ( NMČ) a věci zapůjčené, které se musely vrátit lidem. „ Ku konci Národopisné výstavy zaslal jsem sl. Výstavnímu výboru seznam všech předmětů instalovaných v tomto statku a vyznačil jsem v seznamu tomto, které předměty zakoupil jsem z peněz zaslaných mi od sl. Výstavního výboru a jež jsou tudíž majetkem sl. Výboru. Ostatní předměty byly tedy pouze zapůjčeny na čas výstavy.“, píše Čeněk Habart v dopise z 13. května 1896 výstavnímu výboru z Petrovic. Seznam věcí má čtyři listy a je popsán z obou stran.
Co mohli vidět návštěvníci statku
Nebudeme procházet celý seznam, ale pojďme se alespoň namátkou podívat na některé. Soupis předmětů tvoří 198 věcí a k tomu bylo připsáno ještě pět bez čísla. Už tedy máme konkrétní číslo. Víme, že v Jihočeském statku mohli návštěvníci obdivovat přes 200 předmětů dokumentujících tradiční lidovou kulturu a reprezentujících život ve vsích a venkovských městečkách v oblasti středních a jižních Čech. Autor seznamu nejen pečlivě vše očísloval, ale také tematicky rozdělil. Víme proto, že nádobí tvořilo největší část vystavených předmětů. Další skupinou byly „Obrazy“ od evidenčního čísla 97 až po 120. Předměty v oddíle „Různé“ byly zapsány od čísla 121 až 198. Na závěr byly uvedeny věci bez čísla. K nim patřila na prvním místě „hliněná kamna vzoru starodávného,“ jak to zapsal autor. Dále uvádí šest květníků s kytkami do oken, nebo dvě „cíšky“ plátna do kolíbky, jedno koště, „ 3 kusy domácího požehnání (nalepené na dveřích)“ a také dva kalendáře „na stěně zavěšené“.
Nádobí je mnohem více. Do čísla devět jsou to „ bílé hrnky květované s pokličkami“. Dále Habart v seznamu uvádí předměty, z nichž pro názornost vybírám: hrneček hliněný s proužky, kamenný džbáneček, bílý džbán s květy, džbán hliněný s vypuklými květy a ptáky. Těch džbánů je v seznamu ještě několik, pak následují hrnce, např. pro číslo 30 „hrnec s vypouklými květy koutní“. Dále už se jedná o mísy, např. „mísa malovaná s 1 uchem, druhé uraženo“. Talířů bylo také ve statku hodně k vidění, např. „talíře květované“, nebo pod č. 57 „ talíř bílý s prolamovaným okrajem“, o deset čísel výše „ talířek cínový mělký“. U č. 87 je napsáno „ dřevěný talíř velký“, což dokládá, že ještě na konci 19. století se dalo v daném regionu objevit dřevěné nádobí, i když to už byla asi vzácnost. Také se proto dostala na výstavu.
Pohled na výstavní vesnici Národopisné výstavy českoslovanské.
Výměnkář vítal návštěvníky
Na listech jsou uvedeny zajímavé poznámky, podle jedné z nich můžeme zjistit, že například tři kusy měchaček, šest kusů lžic, dva páry vidliček a nožů byly umístěny v dřevěném lžičníku na stěně u dveří. Ve statku byl z obrazů k vidění rodokmen selského rodu Hronů ze Solopysk u Sedlčan, také podobizna na plátně v rámu Matěje Hrona, dále několik malovaných obrazů na skle. Z různého pak hliněná velká kropenka, která byla zavěšená ve druhé světnici. Návštěvník statku zde také mohl uvidět starou míru na obilí zvanou Věrtel, malý hřeben na česání koudele, hřeben na len k předení, škrabadlo na šňupavý tabák z roku 1739, takže to byla věc už v době konání výstavby památeční. V seznamu najdeme i „Bukač, hrnec na hraní“. K tomuto zvláštnímu hudebnímu nástroji se váže zajímavá vzpomínka, kterou jsem před lety objevil v Sedlčanském kraji z roku 1934. Zde se uvádělo, že Habart domluvil na žádost výstavního výboru do Jihočeského statku zvláštního dozorce. Byl jím výměnkář Štenberk ze Žemličkovy Lhoty u Sedlčan. Oblečen do koženky a dlouhého selského kabátu vítal a bavil návštěvníky staročeským způsobem. Svůj program zpestřoval starými písničkami, vtipy a občas hraním na bukálu, což byl hrnec potažený blánou s připojeným svazkem žíní. No a bukač nebo bukál na který asi hrál zmíněný výměnkář má v našem seznamu č. 134. Vidíte, jak se vhodně schází a doplňují informace z roku 1896 s informací z roku 1934 a obě dohromady dokáží potěšit a poučit čtenáře z roku 2017 ? Jak je ten svět najednou blízký a přitom od doby o níž vyprávíme uplynulo více než 120 let.
Hostinští si stěžovali na vdolky
Sáhněme ale ještě do toho kouzelného klobouku historie a vytáhněme z něho další zajímavou zprávu k Jihočeskému statku, který tak okouzlil Pražany a další návštěvníky na NVČ. V roce 1982 ji vyprávěl Miroslav Kundrlík, znalec místní historie Sedlčan. V jeho rodině se udržela zpráva o tom, že na Národopisné výstavě českoslovanské měly selky ze Sedlčanska velký úspěch s pečením vdolků z ječné mouky, což byl specifický zvyk tohoto kraje. Vdolky návštěvníkům výstavy chutnaly výborně, dokonce tak, že si nakonec přišli stěžovat hostinští, že jim sedlčanské selky berou zákazníky. Prodej vdolků musel být omezen.
Záhada starobylého stolu
V pomyslné návštěvě Jihočeského statku na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 bychom mohli pokračovat. Slouží nám k tomu stále seznam zde vystavených předmětů vypracovaný Čeňkem Habartem. Nechme ale detailní studium tohoto dokumentu a s tím související korespondence na jindy a přejděme k nábytku. Ten je uveden na závěr. Najdeme zde postel květovanou, která byla umístěna ve světnici, dále dubovou truhlu s vykládanými květy,květovanou almaru, rovněž skleník selský, stoličku pod nohy a také dva stoly. Jeden byl z javorového dřeva a byl umístěn až ve druhé místnosti. Pod číslem 190 je uveden ještě jeden stůl, a to „ stůl starodávný s dubovou deskou“, který návštěvníci mohli obdivovat v první světnici. Tím se dostáváme k nejzajímavějšímu inventáři a také asi jedné historické zápletce. Blíže se k němu ale v seznamu nic nedozvíme. Musíme nahlédnout do dalších dopisů. Máme štěstí. V dopise datovaném z 27. května 1896 Habart uvádí informaci nad kterou se tají dech, každému kdo se zajímá o historii regionu. Píše, cituji: „Račte dobrotivě prohlédnouti věci ve statku a zajisté se ráčíte přesvědčiti, že jsou mezi věcmi těmi mnohé dosti cenné, tak např. … stůl, který stojí ve světnici, byl již na Jubilejní výstavě r. 1891 v sednici České chalupy“. Habart nám tak zachoval v dopise velice cennou zprávu. Znamená, že některé předměty, přinejmenším tento stůl ze středního Povltaví byl už vystaven o čtyři roky dříve! O účasti Sedlčanska na České chalupě se přitom v literatuře nenachází informace. Stejně jako o tom, kdo případně na Sedlčansku s organizátory České chalupy spolupracoval a prováděl zde sběry. Byl to snad už Habart? Ale to by byl velice mladý. Jak by ale jinak věděl o vystavování tohoto stolu? Ale to není vše, jediná zápletka. Habart totiž ještě v dopise dodává, že majiteli za stůl bylo nabízeno 18 zlatých, což byly na tehdejší dobu značné peníze. Přitom podle seznamu měl být už v majetku Národopisného muzea, které dnes sídlí v Kinského sadech v Praze na Smíchově. Kde tento vzácný stůl je tedy v současnosti? Dochoval se vůbec? Nebo je to stůl, který má ve svých sbírkách Městské muzeum v Sedlčanech a je dnes vystaven ve stupních prostorách u recepce? Aby to nebylo málo komplikované, ještě jako studentovi, před více než 30 lety mi ukazoval ve svém domku v Petrovicích pan učitel Bylina starodávný, bytelný stůl a říkal, že tento stůl byl vystaven na Národopisné výstavě v Praze. Záhada, kterou si necháme někdy na příště, snad se to podaří objasnit.
Vít Smrčka
Výstavní plakát zval k návštěvě nevšední kulturní události.
O Národopisné výstavě českoslovanské
Za dobu trvání od 15.května do konce října 1895 navštívilo Národopisnou výstavu českoslovanskou přes dva miliony lidí. Tato výstava změnila český národ. Přispěla k jeho emancipaci, společenskému, občanskému a kulturnímu rozvoji. Dala i základ českému muzejnictví, především díky ní vznikly desítky městských a regionálních muzeí. Česko se tak stalo muzejnickou velmocí, na počet obyvatel asi s největším počtem muzeí na světě. Svým způsobem byla NVČ dovršením národního obrození z předcházejících desetiletí. Obdobným způsobem jako o několik let dříve otevřené Národní divadlo. Ne náhodou se první ředitel Národního divadla F.A. Šubrt stal také iniciátorem této výstavy. S myšlenkou na její konání přišel už v roce 1891 při návštěvě Jubilejní zemské výstavy v Praze, především České chalupy. Kromě centrálního výstavního výboru se vlastní příprava výstavy odehrávala ale v regionech, městech, městečkách a vsích. Zde spočívala na bedrech obětavých pracovníků, kteří dobrovolně a nezištně bez nároku na odměnu týdny, měsíce a roky pracovali na sběru výstavních předmětů pro pražskou Národopisnou výstavu českoslovanskou. Díky nim se podařilo v roce 1895 představit v Praze bohatství tradiční lidové kultury z českých zemí, částečně i Slovenska. Výstaviště v Královské oboře v Praze Holešovicích se stalo přehlídkou tradičních způsobů obživy zejména vesnického lidu, prožívání všedního i svátečního dne, ukázkou bohatství krojů, výšivek, malovaného nábytku, nádobí, obrázků, dřevořezeb, zemědělského a pracovního nářadí, písní, tanců, zvykosloví a obyčejů, ale také řemesel a stavebního umění.