Kdo jednou vstoupil do šumavských hvozdů, navždy byl očarován! Kouzlo, kterým vládne toto pohoří – o něž se spravedlivě rozdělily jižní i západní Čechy – je v jeho rozmanitosti. K vrcholným partiím patří rašelinné slati, z nichž ta Chalupská je nejfotografovanější.
Zdeněk Lebl, Šumava
Vltava? Spíš rozvodněný potok…
Protože patříme k těm, kteří nechtějí národní park, chráněnou krajinnou oblast ani klidová území – to znamená všechny tři zóny zvýšené ochrany přírody – zamořovat zplodinami individuální dopravy, přijedeme ze Sušice sezónním „zeleným“ autobusem do Kvildy.
Přívětivá ves se nám vryje do paměti malebnou kulisou horských strání i podmáčenými údolíčky, v nichž se zabydlela horská květena. Zejména lupina se zvířeckou přezdívkou vlčí bob, jež tu doslova vybuchuje v řadě barevných variet od bílé přes žlutou, růžovou až po tradiční jedovatě fialovou. Však také jedovatá je, i když – jak vidno – kvildským kravičkám jde k duhu stejně jako podobně barevný pcháč.
Proti všem zvyklostem nevyužijeme služeb turistických značek, které se rozbíhají od kostela sv. Štěpána na všechny strany, ale odebereme se po silnici na samý konec vsi, do míst, kde se Teplá Vltava – jež má za sebou jen pár kilometrů od svého zrodu – ostře stáčí doprava. I když tu řeka připomíná spíš rozvodněný potok, od této chvíle budeme více než dvě hodiny v dobré společnosti jiskřivé vodní hladiny, po níž poskakují ranní sluneční paprsky, takže nám tolik nebude vadit asfaltový povrch komunikace č. 167.
Tajemství starého Františkova
V horském úžlabí vltavské říčky dříve zvané Schwarzbach, slabé tři kilometry od Kvildy – uprostřed temných lesů šplhajících do příkrých strání – máme před sebou vlevo od silnice všehovšudy čtyři stavení. V minulosti však Františkov nebýval poklidným hnízdečkem se dvěma penziony. Při pohledu na zdejší panenskost se nechce věřit, že tu po dvě století kvetl průmysl.
Františkov
V polovině 18. století v údolí vyrostla první sklárna Biertopfhütte, čili U pivního hrnce (podle viklanu na skalním masivu). Sto let nato postavili novou sklárnu a pak ji přestavěli na papírnu. Pro její pece se z blízké Chalupské slati dovážela rašelina. Za hospodářské krize ve 30. letech minulého století však továrna skončila a nad obcí, která se stala součástí Velkoněmecké říše, se začaly stahovat černé mraky.
Papírna v zapomenuté končině Šumavy byla v roce 1939 přestavěna na strojírnu, dětem zase sebrali školu a udělali z ní cely pro ruské válečné zajatce. Gestapáci pro sebe zabrali Panský dům (dnešní Penzion Františkov). Ve zdejší podzemní továrně se vyráběly letecké motory Junkers i kabiny pro messerschmidty. Německé komando každý měsíc měnilo zajatce na otrocké práce – nikdy se nevrátili domů… Z továrního komína koncem války stoupal kouř z těl zbídačelých válečných zajatců.
Tajemství vetkané do hrobového ticha františkovských strání však zůstává zahaleno dohady a tenčícími se vzpomínkami zbylých starousedlíků.
Ochrana přírody je posvátná
Klesáme údolními zákoutími šumavského národního parku, lehce meandrující Teplá Vltava už je při síle, širší o drobné přítoky, a jak její vody zakopávají o balvaniska, ševelí, dokonce syčí…
Když se po chvíli řeka pokorně vyhne rozložitému kopci Kamenáč s nadmořskou výškou 1045 m, za necelou půlhodinu se před námi objeví rozcestník Svinná Lada. Ten nás pošle doleva na úzkou asfaltku a prosluněný šumavský „špacír“ nabírá na obrátkách. Po šesti stech metrech – už po zelené – zahneme doprava a kolem zevrubných informačních tabulí se poddáváme oslnivé rozmanitosti Chalupské slati.
Opatrně, jako po dřevěných polštářích, našlapujeme po povalovém chodníku Přírodní poznávací stezky Chalupská slať, pod nímž pracuje čas. Cítíme to mokro, na němž je Šumava „postavená“. Čtvrt kilometru do nitra slati máme na to přemýšlet o zákonitostech přírody, které se nedají přehlížet ani novelizovat. Chceme-li, aby fungovaly jako po miliony let, musíme je ctít! Třebaže lidská pýcha, domnělá všemocnost a ekonomické sobectví neznají hranic, ochrana takových skvostů, jakými jsou šumavské slati, je posvátná.
V království rašeliny
Cestou do hloubi rezervace pozorujeme klečovité, čili horské borovice, ale zatímco po levé straně chodníku je porost hustší, po pravé straně jsou místy holé plochy. Zavinila to neurvalá ruční těžba rašeliny, která sloužila za topivo.
To je pochopitelné jen tehdy, uvědomíme-li si, že okolí v té době nebylo zalesněno a velké hvozdy patřily vrchnosti, takže byly nedotknutelné. Ale podmáčené pozemky s rašelinou nikomu nepatřily – ležely ladem. Tak okolní obce Svinná, Borová i Černá Lada získaly své jméno.
Celé rašeliniště mělo padnout za oběť těžbě, někteří horlivci dokonce chtěli odvodnit líbezné Chalupské jezírko, zakreslené v mapách už v polovině osmnáctého století. Drancování rašeliniště začalo o sto let později a těžilo se tu až do roku 1947, kdy za katastrofálního sucha slať vyhořela. Odhaduje se, že bylo vytěženo asi 400 000 kubíků rašeliny! Teprve zřízením Chráněné krajinné oblasti Šumava v roce 1963 byla hrozba znovu zamýšlené těžby zažehnána.
Chalupská slať
Melodramatická bažina živená Vydřím potokem, který si klestí cestu od nedalekých Plání a Zvíkovského lesa, představuje přechodný typ mezi rašeliništěm údolním a horským. V nadmořské výšce 897–920 m jsou totiž mnohem řidší srážky než na vyšších slatích, navíc je tu o dost tepleji.
Rašelinné ložisko tvořené údolní Chalupskou a menší Novosvětskou slatí má mocnost 1,9 m a na ploše 137 ha ukrývá 2 340 000 kubíků rašeliny.
Kdo by odháněl obezřetné nálety žluťásků borůvkových, motýlů, kteří jsou tu doma stejně jako učiněné kolonie modrých a zelených vážek, jimž říkáme prostě šídla? Čím blíž vodní ploše, tím je jich víc.
Záludnost půvabného jezírka
V lůně Chalupské slati – tohoto malého zázraku přírody – jako desítku uprostřed terče trefíme pohledem největší rašelinné jezírko v Čechách, s rozlohou 1,3 hektaru a hloubkou půldruhého metru. Kdybychom tady, v neporušené části slati, chtěli změřit tloušťku rašeliny, museli bychom mít sedmimetrové bidlo!
Nedejbože, abychom do jemného rašelinného bahna uklouzli, mohla by to být naše poslední návštěva Šumavy…
Ale to se nemůže stát, protože nikdo není takový blázen, aby sešel z dřevěné plošiny u jezírka, z níž může dokonale přehlédnout celé to nenapodobitelné krajinné představení. V hlavní roli vystupují líbezné plovoucí ostrůvky, na kterých rozeznáme chráněné rostliny, mezi nimiž kraluje masožravá rosnatka okrouhlolistá s drobnými bílými kvítky na tenkém stvolu.
Stojíme jako přikováni k jezerní hladině, v níž se odráží odvěká touha rozumných osadníků zdejšího kraje žít v souladu se svým kromobyčejným okolím, neboť přírodní procesy se nezastaví ve dne ani v noci. I když nijak dramaticky – jezírko pozvolna zarůstá rašeliníkem…
Jak tedy rašeliniště vzniká?
Základem jsou mělká jezírka, která se vytvořila v prohlubních s málo propustným podložím. Zpočátku zarůstá rákosem a ostřicí, jejichž odumřelé zbytky vytvoří nejspodnější vrstvu rašeliny. Později převládne rašeliník, který přirůstá při vodní hladině. Odumřelý rašeliník se pak změní na rašelinu.
Dáme sbohem utlachaným kačenám, které z vodního světa pozorují zase nás, a z povalového chodníku při pohledu na barevnou paletu rašeliniště testujeme zbytky botanických vědomostí: suchopýr, klikva, rdesno hadí kořen…
Ovzduší Chalupské slati je navýsost mimořádné a tajuplné, takže se nedivíme, že tu neumřely pověsti o lesních ženách.
Lesní žínky
Leckdo by přísahal, že kdysi obývaly všechny šumavské potoky, v létě se pak parádily na opuštěných místech u vodních toků. A právě na Chalupské slati při soutoku Teplé Vltavy a Vydřího potoka si rády dávaly dostaveníčka – dnes bychom řekli, že tu mívaly potlach – kde si vyměňovaly zkušenosti s lidským pokolením, vzájemně se „hecovaly“ co nového Šumavanům uchystají a vyváděly tu všelijaké reje.
Jakkoli byly plaché, jeden šikovný chlapec lesní žínku chytil do pasti a přinesl ji v pytli domů na statek. Když nové bosonohé děvečce obouvali střevíce, sama práskla do bot a víc ji nikdo nespatřil!
Na statku měli štěstí, jiné její družky byly tak nemravné, že se po odchycení praly, kousaly, plivaly po lidech a drápaly dlouhatanánskými nehty…
Poslední zastavení – křížová cesta
Jakmile shlédneme „slatinnou“ expozici v informačním středisku, vracíme se zpátky přes Svinná Lada, z nichž je to jen skok do Borových Lad, odkud nám za dvě hodiny pojede autobus do Kvildy. Těsně před obcí začíná Naučná stezka Les, jejíž součástí je na kopci Vyhlídka (1068 m n. m.) vysoká dřevěná věž, ovšem s vyhlídkou jen částečnou.
Zato silnice na Horní Vltavici má pro nás lesní překvapení. Po půlhodině se před námi po levé straně zničehonic zjeví kaple sv. Anny v modrofialovém hávu, jež má přes silnici ve svahu řadu družek – výklenkových kapliček křížové cesty, na kopci ukončených železným křížkem.
Vida, jak původně přírodopisné putování dostává nakonec duchovní rozměr, o který ostatně na Šumavě vůbec není nouze.
Foto: Wikipedia