Vory se alespoň na chvíli vrátily na Vltavu. Dokonce nejen na ni, ale také na Labe. Opět se po několik dní dřevo vázalo dřevem, klády spojené do tabulí vytvářely vory a ty spojené do jednoho celku vytvořily pramen. Tak tomu bylo na Vltavě a jejích přítocích po staletí od hlubokého středověku.

Vít Smrčka

Vzpomínkou na zajímavé plavecké řemeslo a plavbu dřeva ve svázaném stavu po Vltavě a Labi se stal Vor 2012, který byl postaven podle tradiční technologie lesnickou a dřevařskou společností Less se sídlem v Bohdanči. Od poloviny června až do počátku července 2012 jej na Vltavě ve Štěchovicích stavěl Jiří Trávníček společně s dvěma pomocníky. Stavěli technologií, která se nezměnila od hlubokého středověku, téměř po celou existenci voroplavby.

Dávná technologie ožila

Nepoužívali žádné skoby, hřebíky nebo drát. Vše se vázalo dřevem na dřevo, k vázání používali houžve, „dřevěný provaz“ což jsou napařované a kroucené mladé smrčky. Klády prosekávali plaveckými sekerami, podobně jako se to dělalo postaru. Dokonce použili starší technologii, než to dělali poslední plavci před zánikem voroplavby v roce 1960. Ti už po první světové válce přecházeli na vázání drátem. Jen plavci z Vyššího Brodu, nebo plavecká parta Matěje Štofla ze Zvíkovského podhradí a někteří další se drželi staré, osvědčené ale podstatně pracnější technologie. Naučili se ji od otců nebo jiných starších plavců a ti zase od předcházející generace. Tak tomu bylo od počátku voroplavby. Znalosti a technologie i zkušenosti z plavby se předávaly z generace na generaci. „Fyzicky to bylo velmi náročné,“ hodnotil stavbu vorů Jiří Trávníček. Stavba voru vedle znalostí a zkušeností vyžadovala hodně práce. Staří plavci dokázali v partě postavit vorový pramen i za tři dny. Potom ho splouli do Prahy. Tak udělali jeden „ráz“. A další týden opět.

Pomohl i model voru

Jiří Trávníček se stavbu voru hodně naučil od jednoho z posledních žijících plavců Václava Husy, potomka slavného plaveckého rodu. Ten mu vysvětloval stavbu voru a celého pramene na modelu, který má od svého otce. Jiří Trávníček hodně pochytil také od Jana Havla, když mu loni asistoval u stavby zkušebního pramene. Jan Havel už stavěl vorový pramen v roce 2000, později na Berounce a naposledy loni. Také se učil od posledních plavců, konzultoval s nimi vše potřebné a osvojil si starodávnou techniku. Firma Less plula loni pouze do Štětí, aby vyzkoušela možnosti pro letošní slávu, kdy se „ploulo“, jak říkali plavci plavbě pramenů, až téměř do Hamburku. Tak tomu bylo často ještě na počátku minulého století. „ Pramen jsem stavěl ze 16 metrových klád,“ říká Jiří Trávníček. Už dopravit dlouhé, oloupané klády ze sídla firmy v Bohdanči do Štěchovic byl problém. Běžně se tak dlouhé dříví po silnicích nevozí. Nakonec to speciální kamion zvládl.

Za velkého zájmu lidí vyplouval pramen  ve středu 11. července ze Štěchovic. ¨Bylo krátce po 14 hodině, když odrazil od břehů sto tun vážící a bezmála s vesly sto metrů dlouhý dřevěný kolos. Stejně jako stavba voru, ani plavba nebyla jednoduchá, i když vorový pramen neplul jako za starodávna samotíží. Musel ho táhnout až k Hamburku, kam dorazil 23. července, remorkér. Řeka spoutaná Vranovskou přehradou neumožňovala plavbu bez vlečení motorovou lodí a především to nedovolují plavební předpisy. Podobně je tomu i v Německu. „ Nic se nestalo, nerozpadlo, pramen projel v Praze dvě šlajsny,“ hodnotil s upokojením stavbu i plavbu pramenu Jiří Trávníček, který se na něm plavil ze Štěchovic do Prahy. Tak se stalo, že první písemná zpráva o vorech na Vltavě pochází z roku 1316, ta poslední z července 2012. Tu první zprávu psali kronikáři doby Lucemburské, tu poslední tištěná a elektronická média 21. století. Doby atomové, nebo snad kosmické, nebo ještě lépe doby internetu. I z toho je zřejmé jak dlouho je spojen tento dopravní prostředek s českými dějinami. Žádný jiný dopravní prostředek se touto historií nemůže pochlubit.

Proč kříže na Otavě před Zvíkovem

O Voru 2012 se pochvalně vyjádřil i Václav Husa , který se přijel podívat na stavbu pramenu a potom se na něm plavil do Zbraslavi. Byl rád, že se připomněla stavba a plavba vorů, jak to bylo na Vltavě, Lužnice nebo Otavě běžné v jeho mládí.

„Strejdo, proč je tady tolik těch křížů?“ ptal se svého strýce Josefa Husy, který jej bral na pramen už jako malého kluka. Toho zaujalo, že na Otavě před Zvíkovem, kde se říkalo v Křivici a Žížňavě a Otava se zde kroutila jako had, bylo na levém břehu šest, nebo sedm křížů.

„ Vašíku, to všechno byli plavci, kteří potopili veslo více než měli. Spadli pod klády a ty je rozdrtili,“ poučil strýc kluka, jak se má na Otavě ovládat veslo u voru „ No a než se doploulo na Zvíkov , tak je sežrali sumci,“ dodal zkušený vrátný, jak se říkalo těm co vedli plaveckou partu a řídil pramen.

„ Chce to připomenout, jenže plavci už nejsou,“ říká o životě plavců s trochou nostalgií v hlase Václav Husa.

Vory měly poetiku

Vorový pramen plul ze Štěchovic až do německého Lauenburgu , který leží u Hamburku. Trasa měřila 760 kilometrů. Nápad na jeho postavení vznikl v souvislosti s oslavami 20 let trvání firmy Less. Měl připomenout slavné plavecké řemeslo, které s prací v lese a dopravou dřeva úzce souviselo. V neposlední řadě, také upozornit na vlastnosti dřeva jako jedinečného a obnovitelného materiálu. Také se k nim vracíme, že vory mají poetiku, nesou v sobě krásu přírody, řeky, jejích hlubokých skalnatých i lesnatých údolí, zajímavých, tichých zákoutí. Připomínají nádheru prudkých vltavských proudů, zejména těch Svatojánských na místě dnešní Slapské přehrady. Připomínají i generace lidí, které po staletí řeka živila, lidí žijících v chalupách na březích Vltavy i jejích přítocích Otavy a Lužnice. Vory nesou v sobě vzpomínku na zaniklá řemesla a profese spojené s řekou. Přívozníky, mlynáře, kováře, kameníky, nebo hokynářky, které se na vorech plavily do Prahy na trhy. V nůších vezly vajíčka, máslo, sýry a také někdy živou drůbež. Stávalo se, že jim slepice utekly a běhaly po prameni k potěšení zejména dětí, které rády ze břehů pozorovaly jak prameny plavou.

Vše změnily přehrady

Řádná voroplavba končila na Vltavě v roce 1960 v souvislosti s postavením vltavských přehrad. Od té doby došlo k několika pokusům o připomenutí voroplavby. Nejprve pro filmové účely se stavěl pramen v roce 1971 pod Vyšším Brodem, v 80. letech pro film Cirkus Humberto. S velkým časovým odstupem, kdy se zdálo, že vory už definitivně zmizely z hladiny řeky byl pramen postaven v roce 2000, kdy Praha byla vyhlášena jako město kultury. V roce 2011 společnost Less uskutečnila zkušební s plavbu vorů do Štěstí a o rok později až do Německa.

Foto: Wikipedia