Vyrobit sud, to je umění. Vyžaduje znalosti, speciální dovednosti a řemeslné zkušenosti předávané z jedné generace bednářů na další. Poznáme to při návštěvě bednářské dílny. Taková se nachází v areálu Plzeňského Prazdroje v Plzni.

Vít Smrčka, Plzeň

Bednářská dílna v Plzeňském Prazdroji je poslední v Evropě, kde ještě můžeme vidět výrobu pivních sudů. Pracuje zde sedmičlenná parta bednářů pod vedením Josef Hrůzy, který získal od Ministerstva kultury ČR ocenění Nositel tradice lidových řemesel. Když o tom hovoříme, hned dodává, že je to ocenění pro celou partu, nejen jeho osobní. Připomeňme, že ocenění dostává výrobce, který používá tradiční lidové techniky hrozícím zánik. Jeho výrobky musí mít vysoké užitné a estetické vlastnosti. Hodnotí se úroveň ovládnutí tradičních postupů a dovedností v rukodělné výrobce.

Svérázné učení bednářských mistrů

Bednář pracuje se dřevem podobně jako truhlář, tesař nebo kolář. Dřevo jim voní sice stejně, pod rukama vznikají zajímavé výrobky, ale každé z těchto řemesel vyžaduje své. Zaměňovat je nelze. Do poloviny 70. let minulého století existoval v Plzni speciální učební obor bednář. Tehdy ale také v proslulém plzeňském pivovaře pracovalo 150 bednářů. Opravovali velké ležácké sudy o objemu několika desítek hektolitrů, v nichž pivo zraje a kvasí. Kromě toho opravovali a vyráběli nové transportní sudy do jednoho hektolitru, v nichž se rozváželo pivo z pivovaru do hospod. Už v 60. letech začaly dřevěné sudy nahrazovat nejdříve hliníkové a později nerezové sudy, které se používají i dnes. S tím jak nebyly potřebné dřevěné sudy, vymizelo toto řemeslo z českých a také evropských pivovarů. Plzeňský rodák Josef Hrůza je jedním z posledních vyučených bednářů. Po něm byl ještě jeden ročník a pak už obor skončil. Zájemci o toto zajímavé řemeslo se nyní zaučují v bednářské dílně.

„ Sám truhlář bednářské řemeslo nezvládne. Přijdou k nám truhláři, mají třeba třicet let a my je tři roky zaučujeme. Začnou kadečkami, květináči, těmi lehčími, rovnými věcmi. Potom opravují a vyrábějí menší sudy. Pak přecházejí opravovat velké ležácké sudy,“ vysvětluje Josef Hrůza postup, jak se v dílně promění truhlář, nebo jiný řemeslník od dřeva, v bednáře.

„ Přišel mistr, vzal od učně kadečku, dal mu ji nad hlavou a druhý učeň do ní lil vodu. Když kadečka držela, bylo dobře. Jestliže tekla, tak byl učeň, který ji vyrobil zlitý od hlavy až k patě,“ směje se ještě dnes Josef Hrůza při vzpomínce na svérázné způsoby bednářských mistrů, které zažil. Učni si pak dávali ale pozor, aby jejich výrobky netekly.

Pojďme ale nyní alespoň nahlédnout jak se vyrábí pivní sud. Královský výrobek bednářské profese.

Velký sud stojí jako auto

Základem úspěchu pro výrobu sudu je kvalitní dřevo. Musí být bez jádra, blány a suků, pokud možno čistý, krátký materiál. Pro výrobu pivovarských sudů je potřeba dub. Plzeňští bednáři ho berou z křivoklátských lesů. Dříve si chodili bednáři sami vybírat do lesů vhodné stromy. V současnosti to dělá podle jejich požadavků specializovaná firma. Například je potřeba délka dužin dva metry třicet, šířka deset centimetrů, síla devět centimetrů. To je materiál na velký ležácký sud s objemem několika desítek hektolitrů „ Žádná sušička, veškerý náš dub schne přírodně v kolně, musí odpočívat, pouze to luftuje. Schne co rok, to centimetr,“ říká k přípravě dřeva Josef Hrůza. „Zásob dříví máme za několik milionů. Firma přiveze do pivovaru dřevo syrové, nařezané na dužiny. Nedávno jsme brali dřevo z roku 2002,“ dodává.

Strom musí být dole široký a vysoký, protože pak nemá suky. Nesmí se jednat o stromy rychle rostlé. Léta musí mít blízko sebe, aby dřevo nebylo řídké. Takový materiál je velice drahý, kubík tohoto dřeva stojí 38 000 Kč. Nelze se divit, že ležácký sud, který má 40 hektolitrů a vyrábí se asi měsíc, přijde na 250 000 Kč, jako menší auto.

V čem spočívá řemeslo

„Podstata umu bednáře je postavit základ sudu, říkáme tomu kukna, “ vysvětluje Josef Hrůza výrobu pivního sudu a jak dodává, kukna jsou stažené dužiny k sobě. „Dužiny, když se vyřežou jsou rovné, musí se proto ohýbat. Uprostřed základu se udělá oheň a dřevo se polévá vodou, křehne, tvaruje se k sobě, musí si sednout. Dužiny se musí vyštosovat, aby lícovaly k sobě., potom se stahují kladkou, řetězem. Když se toto povede a sud drží tlak, tak to už je něco,“ dodává bednářský mistr. Ohýbání dužin nad ohněm trvá u velkého ležáckého sudu celý den, u menších přepravních sudů do pěti hodin. „ Záleží také jaký máte oheň,“ upozorňuje Josef Hrůza. Dužiny se polévají vodu, aby dřevo křehlo, dalo se tvarovat, ale také, aby materiál neshořel. Josef Hrůza vysvětluje, že záleží rovněž na počasí, jak je vlhko, podle toho se odvíjí rychlost tvarování dřeva. Dílo se nazývá sudem, až když má nasazené dno. K utěsnění dužin se používá orobinec rostoucí na rybnících. Bednáři musí umět dělat i se železem, kovařina je pro ně druhou profesí.

„Bednář je také částečně kovář. Sám si dělá obruče, nýtuje, vykovává. Na velké sudy máme pomocné, stavěcí obruče, do toho postavíme tu kuknu. Stáhneme všechno, ale potom se musí jít do dílny a celý sud překovat, vyrobit nové obruče. Pomocné obruče se sundají, dají na stranu. Až se staví nový sud, tak se opět staví do těch pomocných obručí,“ dodává náš průvodce po bednářské dílně.

Sudy na pivo a víno se dost liší

Máme štěstí. Během naší návštěvy se před bednářskou dílnu právě smolil velký ležácký sud a tak můžeme nahlédnout do této důležité fáze výroby pivního sudu. Ten se například od sudu na víno liší pevností, protože musí odolávat mnohem větším tlakům. Pivo v sudu více pracuje, dozrává. Pivní sud se odlišuje někdy i použitím materiálu, u sudů na víno se nemusí pracovat pouze s dubem. Sudy na pivo jsou zpravidla kulatější, celkově mohutnější. Dřevěné pivní sudy bývaly také mnohem četnějším produktem bednářské výroby, protože pivo je podstatně rozšířenější nápoj než víno. Jeden z hlavních rozdílů ale spočívá ve smolení. Dřevěné pivní sudy se na rozdíl od těch na víno musí smolit. „ Pivo nesmí přijít do kontaktu se dřevem, pak by dostalo šmak,“ vysvětluje Josef Hrůza. Smola tak působí jako izolant, ale zároveň sud desinfikuje.

Bednáři ji mají v zásobě na mnoho let dopředu. Smolu ohřívají až na 210 stupňů. Se sudem musí koulet, pak smola rovnoměrně pokryje vnitřek sudu. Smolení trvá asi dvacet minut, včetně válení sudu. Smola se musí míchat ještě s určitými přísadami, ale to je tajemství bednářské výroby.

Bednáři tajemství míchaní látek pro smolení sudů neprozradí a neprozradil je při našem setkání ani Josef Hrůza. Jinak byl ale velice ochotný podělit se o své znalosti. Mohli bychom proto pokračovat dále a hovořit například o širokém sortimentu bednářské výroby v níž pivní sudy jsou jen výkladní skříní celé této nevšední profese. Zajímavé jsou nástroje, které bednáři používají. Je to například bednářské kladivo, různé druhy hoblíků, kružítka, nebo dřevěný nástroj, tzv. sedák, kterým se naráží obruče. Používají také velké dřevěné palice, nebo tzv. technu, kterou se vysekává, začišťuje vnitřek sudu.

Turisté přijíždějí i ze zahraničí

Nesmíme zapomenout se zmínit o jedné zajímavosti bednářské výroby v Plzeňském Prazdroji. Stala se velkým turistickým magnetem, jedním z hlavních turistických cílů v České republice. Hovořili jsme o tom s manažerem služeb cestovního ruchu Tomášem Rabochem. Ročně přijede do Plzeňského Prazdroje čtvrt milionů turistů, z toho více než polovina ze zahraničí. Podobnou návštěvností se mohou pochlubit už jen nejznámnější památky v České republice, jako je Karlštejn, Konopiště nebo Hluboká nad Vltavou. Turisté se v pivovaru seznamují s tradicí výroby piva v Prazdroji, oblíbená je návštěva pivovarských sklepů s ochutnávkou piva. Vedle výroby zlatavého moku zajímají turisty nejvíce ohromné ležácké pivní sudy. Některé jsou i sto let staré, tolik pivní sud při dobré péči vydrží. O údržbu sudů a celého tohoto nevšedního pivovarského skanzenu se stará bednářská parta Josefa Hrůzy. Tradice se zde pojí se současností.

Z historie bednářství

Nejstarší doklady o bednářství v českých zemích pocházejí z období stěhování národů tzn. z období 4 – 6. století. Vedle hrnčířství a kovářství patřilo bednářství k nejstarším řemeslům na venkově. Ve středověku se rozlišovali bečváři, kteří vyráběli z tvrdého, dubového dřeva a bednáři zhotovující drobné výrobky z měkkého dřeva. Označení bečvář se přestalo používat v polovině 19. století, kdy obě řemesla splynula do jednoho.

Foto: Wikipedia